Lekce‎ > ‎

3. určitý a neurčitý člen

Novoslověnština nepoužívá neurčitý člen (v angličtině: a, an; ve španělštině: un, una). V obyčejných situacích není ho není potřeba, chceme-li však zdůraznit naši neznalost objektu, můžeme použít číslovku "jeden"  (m. jedin, f. jedna, n. jedno), nebo neurčité zájmeno "nějaký"  (m. niekaky, f. niekaka, n. niekake).

Namísto členu určitého se stejně jako v češtině používají ukazovací zájmena
m. toj, f. ta, n. to. Samozřejmě musí být v patřičném pádě a mít odpovídající číslo, jak si ukážeme později. Je to stejné jako v češtině. Musíme mít však na paměti, že slovanský jazyk není angličtina, ukazovacími zájmeny bychom měli šetřit a užít jich pouze v případě, pokud potřebujeme odkázat na věc, o které jsme již mluvili. Angličtina v těchto situacích preferuje užívání zájmen "this, that, these, those".  To znamená, že určitý člen (stejně jako v češtině) používáme jen tehdy, pokud se chceme odkazovat na nějaký subjekt, o kterém se již hovořilo třeba v předchozí větě. Proto se lidem ze západoevropských národů zdá, že novoslověnština (stejně jako čeština) nemá určité členy.

Z ukazovacích zájem  m. toj, f. ta, n. to můžeme vytvořit další:
  • m. tutoj, f. tuta, n. tuto (tento, tato, toto)
  • m. tamtoj, f. tamta, n. tamto (tamten, tamta, tamto)

Příklad první 

(rozhovor mezi dvěma osobami)

A: Moj brat imaje veliky dom.
A: Můj bratr má veliký dům.     (dom = dům, moj brat = můj bratr)

B: Jako stary je toj dom?      
B: Jak starý je ten dům ?     (toj dom = ten dům (anglicky that/the house), odkazujeme se na dům z první věty)


Příklad druhý

 (rozhovor mezi dvěma osobami)

A: Tu jest dom mojego brata.
A: Zde je dům mého bratra.     (dom = dům, mojego brata = mého bratra) 

B: Jako stary je toj/tutoj dom?      
B: Jak starý je ten/tento dům?     (tutoj dom = tento dům, opět se odkazujeme na dům z první věty)


Dovětek

Výjimku mezi slovanskými jazyky tvoří ty, které mají jednodušší skloňování. Patří sem bulharština a makedonština, jež používají člen určitý podobně jako angličtina. Avšak zde je vyslovován až po onom slově a je spojován dohromady s ním, "žena" = žena, "ta žena" = ženata.

Je to podobné starobylému slovosledu, který byl ve všech slovanských jazycích včetně češtiny. např. ta dobra žena = ta dobrá žena, po staru: žena ta dobra)

Některé jazyky mají (jihoslovanské, český a slovenský) ještě jednu specialitu, a to existenci určitých (dlouhých) a neurčitých (krátkých) přídavných jmen, které se trochu liší svojí příponou. V češtině to známe například z dvojic tvarů zdravý/zdráv atp. Tohle je také pozůstatek ze staroslověnského jazyka a není zahrnut do novoslověnštiny.
Comments